S lichožrouty pod peřinou

Kdo by to neznal: ráno si chce vzít ty červené ponožky s puntíky, ale jedna chybí. Ty s fialovými pruhy na tom nejsou lépe, zbyla z nich jen ta levá. Staly se z nich licháčové. Přehrabuje se v šupleti a volá: „Ty ponožky mi tady snad někdo žere!“ Pochopitelně, za těmito ztrátami z řad nánožního prádla stojí živočišný druh, škůdce zásuvek a komod – lichožrouti.

Veselý, původní příběh o lichožroutí rodině živící se ponožkami z přírodních vláken, vlastně o dobrodružství dospívání a zodpovědnosti následného vstupu do „nového života“ krásně ilustrovala Galina Miklínová (1970), která s Pavlem Šrutem (1940) tvoří na poli literatury pro děti spolehlivě kvalitní autorskou dvojici. Že jejich příběhy s obrázky vynikají, dokázali už předchozími společnými svazky dětských knížek: například Příšerky a příšeři (2005) nebo Šišatý švec a myšut (2007) si získaly přízeň čtenářů i kritiky.

To se ovšem jednalo o soubory básniček, zbásněných pohádek a říkadel, založených zejména na hře s významy slov. Lichožrouti tvoří souvislý prozaický text, do něhož se Seifertovou cenou (2000) poctěný básník často nepouští. Poetického jazyka se nevzdává ani v próze: Lichožrouti jsou jazyková rozvernost sama.
A že „magistra Miklínová“ (v knize odbornice na lichožroutí živočišný druh) umí Šrutovy texty ilustrovat kongeniálně, dokazuje už jen jménomalebný vzhled postav lichožroutího podsvětí (Padre si se sicilským mafiánem v klobouku nezadá, zvlášť má-li po svém boku sličnou Mojitu, Bono s černými brýlemi nápadně připomíná zpěváka kapely U2 atd.)

Jako všechny předchozí, liší se i toto dílo tvůrčího dua od ostatní knižní produkce pro děti hned v několika směrech: předně počítá s tím, že knížky čtou dětem před spaním dospělí, a dokáže potěšit obě věkové kategorie (množství zábavných jinotajů, které tvoří celou jednu rovinu příběhu pro ty starší, nicméně nezastiňuje vtipnosti a slovní hříčky určené mladším generacím), děti a jejich smysl pro humor a porozumění nepodceňuje a především – tajemství a napětí, které čtenáře nutí pohádku zhltnout, tu nejsou důsledkem kouzel a čar postav, nýbrž poctivé práce vypravěče, a to také s charakterizací ponožkožroutů pomocí jazyka: „Pořádně jsi přibral, amigo! To dělá ta tučná strava. Seňor si dopřává pouze vlněný podkolenky! Ale ať je to licháček z tý nejlepší ovčí srsti, pane vrchní! Že jo! Jako bych tě slyšel!“

Tolik člen gangu Kudly Dederona, lichožrout Karlos. Paseka vypravila zase jednu výbornou knížku pro děti, která se mezi množivými pottery a narniemi rozhodně neztratí. Roztomilé!

 

Autor: Olga Stehlíková
Redakce: Deník.cz



Další články


strana:   1 2