Pavel Šrut říká: Na lichost je nejlepší lichožroutská groteska (i pro děti)

Prádelníkem obchází duch dadaismu - hospodyňky všech zemí, třeste se! Jeho zakladatel Christian Morgenstern tu před sto lety narazil na "strašidlo, co žere kapesníky", a jeden z nejpilnějších českých přímluvců tradice "nádherně smysluplného nesmyslu" Pavel Šrut (1940) v něm nyní vystopoval potvůrky, jimž eminentně zachutnaly ponožky. A tak v knize Lichožrouti líčí jejich spády s blaženou moudrostí tvůrců, kteří "dědství" pochopili jako prostor pro druhé dětství, tedy ku prospěchu čtenáře i české literatury pro nejmenší obecně.

Po sbírkách nonsensové poezie Veliký tůdle, Příšerky & příšeři a Šišatý švec a myšut se Šrut při popisu lichožroutů rozhodl vzdát řeči vázané a sepsal snad nejrozsáhlejší prózu pro děti ve své čtyřicetileté kariéře. Nevychází však už z parafrází světového folkloru, nýbrž uplatnil ryze autorský přístup a kromě Morgensternova fantoma se inspiroval nanejvýš majestátem "pidilidí" britské kolegyně Mary Nortonové: bytůstkami zalezlými do zdí našich domácností a dohlížejícími na své bytné zaujatěji, než si sami připouštíme. Tedy pokud se těmto hladovým šotkům nejprve podaří zdolat Zlo v boji o podstatu ponožkových vášní, a to nejen v rámci vlastního druhu, ale i v pragmatickém spojenectví s lidmi, jimž se nezamlouvají jejich darebačiny.

Hlodání ztraceného času

Šrut přichází s bujarou moderní pohádkou z velkoměsta, která je srostlá se skrytou krásou všedního dne, s níž kdysi jako s písní na rtech vstupovala do normalizační pustiny jeho literární generace. Vždyť co všednějšího a lákavějšího může být nad pitvorný svět, kde nárůdek lupičů a žroutů ponožek má zájem o stravu tak přízemní, prošel kvůli tomu martyriem téměř prométheovským a visel přitom doslova na vlákénku z bavlny?

Tytam jsou totiž doby, kdy se fusekle poctivě štrikovaly a štupovaly, a tak poctivého dlabance bylo habaděj, neboť přišla éra nejedlého dederonu a krimplenu (lichožroutští mafiáni vydělali během té prohibice majlant), teprve nedávno vystřídaná čínským dovozem nevalné kvality. Vnější události tudíž smýkají životem těchto ničemů tak povědomě, že také oni jen obtížně nahlodávají svévoli osudu, poněvadž čas jako čtvrtý rozměr všeho konání se i jim sráží a natahuje jako ponožky, jak by přikývli Einstein a Proust.

Ještě větší přísun eskapád se však v téhle historce odvíjí od přesvědčení Proustova krajana Bretona, podle kterého se humoru daří tam, kde přestal fungovat "zdravý" rozum. U Šruta mívá toto úsilí vždy ještě "červotočivý" náhled, v němž se dostává ke slovu i absurdita jazyková - dostatečně poťouchlá a pábivá, aby s dětmi otevřela třináctou komnatu češtiny, nakoukla jí do svědomí a vynesla odtud obdivuhodně logické nesrovnalosti, jež dá řeč v pravou chvíli ráda k dobru.
Mimořádní protagonisté však dovolují autorovi také nebývalou porci komiky situační, která lupiče bez bázně a hany zavádí třeba do krematoria nebo proti sobě staví rozhádané lichožroutské gangy v sérii zúčtování, kdy s protivníky jednají jako s onucí, přestože onen příměr není zrovna nejvýstižnější. Původně mafiánský obuvní doplněk naopak zaručuje šťastnému chmatákovi skvostnou potravu, jíž dieteticky konkurují pouze ukořistěné miminkovské dupačky, zatímco batolecí ponožtičky namočené do piva uspokojí lichožroutského vejlupka jako "spíďáckej dudlík".

Zostra a mimoděk

Šrutova epopej o ponožkových emocích a zádrhelech je ve svých nejzářivějších momentech plná načechrané melancholie i něžně otrlého zacházení s mateřštinou. Kniha postrádá rozkochané maminkovské žvatlání o neohrožených ňufíčcích, k němuž ve snaze o tentýž efekt dospěly mnohé dnešní přírůstky do pohádkového inventáře, a naopak zostra a novátorsky angažuje do hry slušně organizovaný zločin či asijské hokynáře ze čtvrtí, kde je nouze o supermarkety. A hlavně se vyvarovala moralizování, což je pro dětskou prózu spolehlivá cesta do pekel nezájmu, neboť její čtenář je leckdy bystřejší než bard, jenž se ho rozhodl umravnit.

Nejnovější kousek Pavla Šruta je účinný nejspíš právě proto, že povznesení v mysli publika dosahuje přirozenou cestou, jaksi protřele mimoděk. Podobně jako u Astrid Lindgrenové si potrpí leda na něčí blízkost, hřejivou hrůzu hrůzoucí a obejde se bez okázalých happy endů, ačkoli trio outsiderů - malý lichožroutský pokrokář a dva stárnoucí pánové - z ní vyjdou celkem spokojeně, jelikož se přiměli udělat rozhodující krok.

A přece je autorův výlet mezi nejvděčnější strávníky fuseklí víc než zábavou nad rámec kouzel, jež mu téma nabídlo a jež udržel v rovnováze, kterou stěží přehlédnou porotci výročních literárních cen v příslušné kategorii. Pokud se přidržíme slovníku jeho grotesky o fenoménu lichosti, zvyšují titulní protagonisté ve světě míru chaosu tím, že z ponožek dělají "licháče", nicméně věrni svému jménu dokážou i nežádoucí lichost požírat. Stává se nám, že při své odlišnosti občas zůstaneme liší, ale stále v nás dřímají lišáci a lišky vědomé si toho, že je třeba hledat řád a v něm jeden druhého. Jinak si - i s netknutými ponožkami - vážně po něčem šlapeme.

 

Kultura.iHNed.cz
Datum: 28. 11. 2008



Další články

25Února
Víte co jsou licháči? - 25. 02. 2009
13Října
MI-STŘÍÍÍ! - 13. 10. 2008

strana:  1  2