Nové knihy (archiv)

Autor

Možná to bude něco jako Havlovi Pižďuchové, napadalo mě naivně v okamžiku, kdy jsem otvíral novinku Lichožrouti spisovatele Pavla Šruta (1940). Nebylo to takové. Vůbec ne. S Václavem Havlem a jeho krátkou pohádkou se toto překvapivě rozmáchlé vyprávění obecně srovnávat nedá, i když jednou věcí ano: taky Pižďuchy čtou i dospělí. Ve Šrutově případě vězí kupodivu větší kus reality a stáří. Také Lichožrouti až šalamounsky atakují současně dospělého i jeho (mého) naslouchajícího syna, nicméně dospělý se vlastně nemusí do dítěte nijak vžívat. Je to zvláštní…

Je to zvláštní a bujarý výlet do světa carrollovské fantazie, která je však typicky šrutovská. A víte-li, kdo to byli Pidilidé od Mary Nortonové (1903–
92), klasické anglické autorky, pak už máte k nejbližšímu lichožroutovi jen krůček. Pozor ale, ještě ucukněte! Nortonové Pidilidi totiž brali lidem při výpravách zpod podlahy příbytků prakticky vše, co sami potřebovali k vlastnímu, zminiaturizovanému životu. Šrutův lichožrout nikoli. Je krajně sofistikovaný, dovolil bych si říct. Krade hlavně (anebo pouze) ponožky, a to zejména ty, které vám scházejí vždycky po velkém praní (a neříkejte, že se vám to nestalo; mojí mamince se to děje celý život).

Máme-li uvěřit vizi básníka Šruta, který se nejnověji vrhnul na prózu, a Galině Miklínové, jejíž skvělé ilustrace se během četby neustále pokoušejí vyrvat nás z přirozeného zájmu o psaný text (jenž chtějí sežrat), nebydlí rodinka lichožroutů pouze u vás pod pračkou nebo pod skříňkou. Kdepak. Může je mít soused v peřiňáku. Můžou vegetovat v kterékoli domácnosti. Prakticky ovládají svět. Alegorie je nasnadě: mohou vybublat taky z každé ovíněné hlavy. To však děcku neříkejte, ono nepotřebuje víno, aby bylo šťastné.

Popis

Lichožrouti mi připomněli i knížku Karla Michala Bubáci pro všední den, ale nedosahují její úrovně, protože ani tak vysoko nemíří. Vzali tu knížku, odmocnili z ní hluboký smutek a zůstali sami sebou. A Pavlem Šrutem. Dlouho se o nich ovšem nevědělo. Jako by ani nebyli – asi jako ti slavní poštovní skřítci, kteří kradou obsahy psaníček; nebyli, než na ně upozornil Karel Čapek. Ale dneska už nelze na lichožroutství nevěřit. Jak díky Šrutovi, tak díky dvojici jeho sympatických hrdinů.

Prvním je mladý starý mládeneček Vavřineček, tedy správně Vavřinec, druhým pedagog Kadeřábek. A právě on a Vavřinec jsou těmi pomyslně ovíněnými. Lichožrouty spatřili, zvláště jednoho, ukrutného nešiku Hihlika. Asi jako kdysi Svěrákovi hrdinové číhali na Ropáky, setkávají se profesor a Vavřinec s tvorečkem, a jestliže jsme se v krátkém filmu (ověnčeném Oscarem) báli o přírodu, s Pavlem Šrutem a jeho dvorní ilustrátorkou přichází nefalšované strašení do dětských postýlek. To rozesmávací.

Ty příhody ovšem nejsou selanka. A už vůbec žádný „ťu ťu ňu ňu“ primitivismus. Ačkoli jsou dnes děcka vyspělá, i ta malá, Šrutova kniha je přece jenom pro ty kluky a holčičky, kteří už někde v hrudi našli pocit, po kterém se pak ptají: Dospívám? A je jim nejméně deset. Až dvanáct. Lichožrouti, ve které takový malý občan věří tedy už jenom napůl, nejsou symbolem nalakovaného světa. Nejsou nijak jednotní, škorpí se, ba ostře střetávají. Vedou války. A co se týká požívání ponožek, neatakují pouze dospělé, ale, a proč by ne, i děti.

Zmínil-li jsem Pidilidi (1952, česky 2006), musím dodat, že lichožrouti zrovna tak asociují muminí (trolí) údolí finské autorky Tove Janssonové (1914–2001). S tím fatálním rozdílem, že Šrut přírodu nahradil městem. Píše o Praze. O další její (pseudo)legendě. Asi jako Christian Morgenstern (1871–1914) psal o kapesníkožroutovi.

Všechny tyto „inspirace“ ale nejspíš nelze brát smrtelně vážně, ani jako inspirace přímé. Jsou nanejvýš, i když hluboce podvědomé, neboť Pavel Šrut nám opakovaně píše o sobě (což není nic špatného), a dokonce mám notné podezření, že rozsah knížky je důsledkem toho, že (ne)jednoduše těžil z vlastního více i méně básnivého deníku. Všední okamžiky života obyčejného člověka se však prolínají s vidinami. A ty nejsou navzdory úvaze o víně opilé, ale doopravdy a čistočistě lichožroutí.

 

Ivo Fencl
Vydal: Paseka, Praha 2008



Další články


strana:  1  2