MI-STŘÍÍÍ!

Kdyby literatura byla hockey, křičelo by se právě že kdo neskáče, není Čech. Nebo tak něco. Vyhráli jsme! Zatím se to ještě moc neví a je jen na obratnosti literárních agentů, jestli se to někdy dozvědí za českými hranicemi. Tedy ne že bychom vyhráli my všichni, vy nebo já, ale bere se to tak. Když Jágr dává gól, taky jsme ho dali my. Vy a já. A to přesto, že já se od toho většinou distancuju. Když se nebojím o pusu, tak i nahlas. Medaile věšíme na hrdla sehranému teamu: Pavel Šrut na postu spisovatele a Galina Miklínová, ilustrátorka. Oporou jim tradičně byli maséři a lékaři a kuchaři a kdovíkdo ještě z nakladatelství Paseka. Vítězný match má 227 stran na vybraném papíru a nese jméno Lichožrouti.

Lichožrouti jsou drobná stvoření, vyskytují se snad v každé domácnosti – a ač jsme o nich doposud nevěděli, setkávali jsme se často s projevy jejich žití. Lichožrout se totiž živí – fuseklemi. Ke cti mu slouží (?), že nekrade celý pár, dělí se s námi rovným dílem. Jedna ku jedné. Z párů dělá licháče. (Ponechme nyní stranou obecně známý, že v terminologii i běžném jazyce se často uchytí nepřesná pojmenování. Například lichožrouti by se měli nazývat sudožrouti, poněvadž žerou každou druhou ponožku, kdežto lichá nám zůstává. Kdyby brali každou první, chodíme naboso.) Kolegové recenzenti hledali příbuzné lichožroutů na různých místech světové literatury pro děcka. Dva z nich nalezli „strašidlo, které žere kapesníky“ Christiana Morgensterna (známe v překladu I. Wernische z Ostrova, kde rostou housle, předůležitého výběru ze světové poezie určené dětem (Albatros 1987); jedním z pořadatelů výboru byl i náš zlatý hoch Pavel Šrut). Další nalezené bytosti (pidilidi M. Nortonové, muminy T. Janssonové) zavrhuju jako podobné maximálně vnějškově a lichožroutům nepříbuzné. Zato o kapesníkožroutech najdeme zmínku i v přítomné knížce. Jsou prý, chuderové, na vyhynutí. A není se čemu divit, lidstvo přešlo na papír, a ten kapesníkožrouti slovy klasika „zrovna tuze moc rádi nejedí“.

S lichožrouty to bylo taky pěkně nahnuté. V době, kdy lidstvo hromadně přešlo na umělá vlákna, která zase zrovna tuze moc rádi nejedí oni. A tam někde je kořen našeho příběhu. Tenkrát totiž nadělal veliký majetek Kmotr všech kmotrů, lichožrout Tulamor. Neštítil se ničeho, pořádal nájezdy do bazarů, dokonce, nastojte, loupil ponožky proti všem pravidlům i po celých párech! Ta doba už je ale dávno pryč, mnoho lidí se vrátilo zpět k přírodním materiálům, Tulamor žije počestný život na půdě plné ponožek. A hrdinou knížky jsou jeho dva nezletilí synové, dvojčata Tulamor junior a Ramses. A hlavně jejich bratranec Hihlík. Menší role má řada dalších lichožroutů a kupodivu i dva lidé. Prof. René Kadeřábek a muzikant Egon Vavřinec. První je „bytným“ Tulamora seniora a jeho chlapců, druhý živí Hihlíka a jeho dědu. A oni dva jsou první z lidí, kteří lichožrouty spatří a podají o tom zprávu. Zejména tedy prof. Kadeřábek, který o nich sepsal celé vědecké pojednání.

Bylo by u Pavla Šruta překvapení, kdyby se jeho nová knížka odehrávala kdesi v přírodě nebo chaloupce u lesa. Ale děje se ve (velko?)městě, které nápadně připomíná Prahu. Je to město poněkud omšelé, všední, obyčejné. Egon Vavřinec stejně jako já nakupuje u Číňana na rohu a říká panovi Li-ku Karlíku, tak jako si stálí zákazníci od nás z okolí vymysleli české jméno pro toho našeho. A přestože víc lidí jako čtenáři prakticky nepoznáme, můžeme soudit, že jsou přesně takoví, jako lidi třeba v té Praze. Oni se totiž dlouhým soužitím lichožrouti začnou „svým“ lidem podobat, přebírají jejich zvyky a zlozvyky. A tak tu máme lichožroutího mafiosa Tulamora, přivandrovalého lichožrouta Vasila z Ruska, jeho mlátičku, drobnější zlodějíčky nebo dokonce lichožrouty bezdomovce. A pak taky moudrého Hihlíkova dědečka nebo jeho rodiče, kteří už dávno odjeli pomáhat nebohým africkým lichožroutům (lidé tam chodí bosky či naboso). A Tulamorovy kluky, což jsou takoví lichožroutí rozmazlení sígři, a Hihlíka, jakéhosi lichožroutského skautíka. Ale ti ještě nejsou úplně hotoví, to se musí teprve ukázat, co si ze svých lidí vezmou, jestli víc dobrého či zlého... Tak. A o tom ta knížka je. O dospívání, jak ho urychlí dobrodružný příběh, který začíná jednou droboučkou lumpárnou a ve kterém jde nakonec div ne o život.

Pavel Šrut ten příběh vypráví s bravurou. A to nejen s bravurou jazykovou, na kterou jsme u něj ostatně zvyklí, ale i s bravurou zkušeného architekta. Jestli se nepletu, takhle rozsáhlou vlastní prozaickou látku zpracovává poprvé: a skvěle. Namíchá v textu napětí, legraci a zvláštní nostalgii v poměru, který podle mě musí dokonale zabrat nejen na čtenáře dospělé, ale i na děti.

Kruci, nemělo to být obráceně? Testovací dítě stále nemám, takže soudím z pozice (bohužel) dospělého (některé fóry jsou ostatně právě pro něj, jména jako Tulamor a Vavřinec například, Hy/ihlík pak vyloženě pro zasvěcence, co poslouchají Vltavu). Ale troufnu si odhadnout, že mládež od 10–11 let se prostě musí do Lichožroutů na začátku ponořit a že se nevynoří dřív než na úplném konci. A že stejně jako já, budou hledat ta místa v bytě, kde tak lichožrouti většinou mívají ukrytá dvířka do svých pokojíčků, a dumat, jak asi vypadá ten jejich lichožrout. Jsou nám podobní... Dostat tak šanci vidět je, mluvit s nimi. Viděli bychom, jací vlastně jsme. Jestli by nás paní Miklínová mohla nakreslit taky tak neodolatelné... nebo jestli by kvůli nám vůbec brala pero a barvy do ruky.

Tři poznámky na závěr

  • Lichožrouti mají vzhledem k rozsahu, k množství ilustrací, kvalitě papíru a knihařské práce a vzhledem k běžným (tedy mastným) cenám dětských knížek cenu podezřele nízkou.
  • Ukázku z knížky najdete na www.paseka.cz, galerii Galiny Miklínové na www.citarny.cz.
  • První písemná zmínka o lichožroutech se na našem území objevila, když mistři bojovali v roce 2005 zápas pod názvem Příšerky a příšeři.

 



Další články


strana:  1  2