Lichožrouti: Pohádková gangsterka z ponožkového prostředí

Také se vám stává, že vstanete ráno z postele, za deset minut musíte být v práci, sáhnete do košíku s ponožkami a vytáhnete pouze jeden kousek? „Jsem hold bordelář,“ řeknete si, vezmete kompletní pár a už se za vámi jen práší. Profesor René Kadeřábek z pohádkového románu Pavla Šruta Lichožrouti, by se nad vámi soucitně pousmál. Je jedním z mála lidí, kteří měli tu čest se osobně setkat tváří v tvář s jedním z nejpodivnějších tvorů na světě. Dokáže měnit barvu i velikost, místo úst má drobnou kruhovou přísavku a hlavně jeho denním chlebem je právě ona vaše pěkná, huňatá, měkoučká ponožka. Díky svým chameleóním vlastnostem je pro lidské oko prakticky neviditelný. Říkají mu lichožrout. Ale pozor, i v tomto ponožkovém fantaskním světě fungují přísná pravidla!

Spisovatel Pavel Šrut a výtvarnice Galina Miklínová znovu dali hlavy dohromady. Společně vytvořili svět na hromadě pestrých ponožek, které jsou velmi rozmanité. Některá v sobě nese stopy dospívání, přátelství a naděje, jiná se zase barví do odstínu groteskních gangsterských intrik a támhleta oranžová má na sobě punc humoru pro malého i dospělého čtenáře. Zkrátka a dobře, ve světě lichožroutů nic není černobílé a každý čtenář si zde najde „tu svoji ponožku, která mu bude chutnat“.

„Když jsme se u Galiny v ateliéru (nebo u mě v kuchyni) začali scházet při práci na knížce básniček Veliký tůdle, zaujalo mě kromě jejích obrázků i něco jiného. Dost často se jí z ponožek klubal palec! Tak jsem začal ten jev sledovat podobně jako profesor Kadeřábek z Lichožroutů.“ nastínil prvotní inspiraci k románu v rozhovoru s Ivo Fenclem Pavel Šrut.

Druhá ponožka do páru

Hlavní hrdina Hihlík je mladý, skromný, pokorný ale i statečný ponožkový strávník. Moc dobře ví, že lichožrouti nikdy nesmí vzít svým pánům celý pár, ale vždy pouze jednu ponožku. Jednoho dne se díky sledu nepředvídatelných událostí rozhodne spřátelit se svým domácím, osamoceným trumpetistou panem Egonem Vavřincem. Od té chvíle se začne svět lichožroutů a lidí nápaditě prolínat. Okolo Hihlíka se omotá detektivní pavučina, z níž nebude lehké najít únik. Jeho strýc Tulamore, velký šéf podsvětí, musí zachránit svého uneseného syna.

Lichožrouti jsou příběh, který se štěpí do několika sfér. V první můžeme vidět klasickou estrádu mafiánského hašteření. Na jedné straně stojí „ti poškození“ lichožrouti, kteří nejsou bez chyby, ale při své hře mají čisté ruce. Na druhé jejich gangsterské protějšky, kteří rabují, zuřivě strhávají lidem z noh ponožky a ty pak namočené v pivu s gustem debužírují. Hlavní hrdinové nejsou tedy výhradně dobří nebo zlí, jak tomu bývá v klasických pohádkách. I hodný Hihlík má v sobě zloděje, který krade při pohřbu lidem ponožky a nemůže si pomoci. Přesto však cítíme hranici dobrých a zlých skutků, které jsou z výchovného hlediska pro dětského čtenáře velmi důležité. A lidé? Jen trumpetista Egon a neúnavný vědátor Kadeřábek jsou svědky této lichožroutí války. Oba by se dali v ponožkové hantýrce označit za „licháče“, tedy osamocené jedince, kteří k sobě nemají svou druhou polovičku.

Právě hledání vlastní identity, té druhé ponožky do páru, je pravděpodobně nejzajímavějším motivem příběhu. Pro Hihlíka jsou touto druhou ponožkou jeho rodiče pracující daleko v Africe. Zhrzený strýček Tulamore nachází význam života v přátelství, pan Kadeřábek v péči o opuštěné lichožrouty, trumpetista Egon ve své dávné lásce Helence. Poselství, že nejhorší je zůstat osamoceným licháčem, se nese celým příběhem.

Bono Vox i hladomor v Africe

Spoluautorka Galina Miklínová dává knížce další rozměr svými ilustracemi, které zachycují hlavní dějové momenty a dokreslují příběhovou imaginaci. Každý lichožrout je v jejím podání originální postavou s charakteristickými rysy. Velký šéf Tulamore působí v přiléhavém bílém sáčku obvinutém okolo jeho bubnovitého břicha a s širokým kloboukem jako skutečný Al Capone. S pohledem na lichožroutího afrického diplomata Bona pak v koutku duše ne náhodou zavzpomínáme na Bono Voxe.
Úsměvným zpestřením jsou pak výňatky ze života a historie lichožroutů, které odkrýváme z velké části díky profesorově pátrání: Kadeřábek si hned udělal poznámku do bloku: Plive nepoužitou ponožku. Proč? Dává přednost použitým? Či dokonce zavánějícím? Prozkoumat! Vadí mu silon? Baští pouze přírodní materiály – bavlnu, vlnu, hedvábí? Prozkoumat!

Společně s jeho nadšením si nad každou kapitolou také řeknete. „Jak to bude asi pokračovat? Prozkoumat! Dozvíme se také např. proč lichožrouti nemají rádi vodu, jaký mají vztah k psům, jak je to s jejich věrností či jaké byly jejich problémy v době, kdy se začaly vyrábět umělé nepoživatelné ponožky. A to už vůbec nemluvě o lichožroutech, kteří žijí v Africe, kde se ponožky objevují maximálně tak ve snech hladových „domorodců“.

Právě Afrika se jeví jako místo možného pokračování příběhu Lichožroutů, o jehož uvedení se vedou diskuse stejně jako o filmovém ztvárnění tohoto příběhu. Autoři se však zatím k ničemu konkrétnímu nevyjádřili, a tak je potřeba si vystačit s dílem prvním. Ač konec zůstává poměrně hodně otevřený, přesto čtenář nezůstává bez pocitu určitého naplnění. Minimálně při dalším ranním hledání ponožky se potutelně usměje s myšlenkou, že už ví, kde jí je asi konec a že je rád, že „licháče“ jsou pouze jeho ponožky.

 



Další články


strana:  1  2