Víte co jsou licháči?

Básník Pavel Šrut (1940) a výtvarnice Galina Miklínová (1970) po příběhovém cyklu pro děti Verunka a kokosový dědek a po třech ilustrovaných knihách veršů vytvořili výpravnou prózu pro všechny generace.

Ústřední myšlenkou nové knihy Pavla Šruta a Galiny Miklínové Lichožrouti jsou ponožky. Ponožky, které existují každá zvlášť, ale v lidském světě jsou ceněny jen ve dvojici, jež k sobě pasuje.

Právě lichožrouti však představují tajemnou sílu, která si bere a žere vždy jen jednu ponožku a dělá z párů „licháče“, každé ráno proklínané a zatracované velkou částí lidstva. Ponožka je pro lichožrouty pokrm, platidlo i poklad. Lidem se podle zásady „Být – a nebýt viděn!“ nezjevují a nemluví s nimi. Existují však dvě lidské výjimky: jeden dočasně lichý umělec – trumpetista, který si klidně vezme každou ponožku jinou a plete si hraní na pohřbech a svatbách, a jeden lichý vědec, který se nepochopen zabývá něčím, co nikdy nikdo neviděl. Teolog? Nikoliv: lichožroutolog.

Ponožka jako hybná síla dějin Hlavním – kladným, ale ne vzorným – hrdinou je lichožroutí chlapec Hihlík. Jedináček, jehož vychovává dědeček, protože rodiče misionáři odjeli pomáhat hladovým lichožroutům v Africe, a zároveň bratranec dvojčat Ramsese a Tulamora juniora, jejichž maminka Mojita, původem z Mexika, už umřela. Tatínek Tulamor senior alias Padre, někdejší mafián, si celý den hoví na hromadě ponožek, které nashromáždil za svou životní kariéru.
Na knihu se lze dívat jako na vývojový román, v němž se z osamělého dítěte se srdcem na dlani stává samostatný kluk se srdcem na pravém místě. Dítě Hihlík překročí bariéru mezi lidmi a lichožrouty iniciativně jako první a se svým „panem domácím“ trumpetistou Vavřincem se skamarádí. Naopak jeho bratránci Tulamor a Ramses se sami chytí do pasti při zlobení u profesora Kadeřábka, a tak poslouží jeho „bádáníčku“.

Hybnou silou knihy je tedy vzájemné hledání a ztrácení nějakého protějšku v lásce, přátelství, úsilí či boji. Díky postavám, jako je Hihlík, Ramík a Tulík, se rozvine příběh o statečnosti i zbabělosti. Díky postavám dědečka nebo tuláka Karlose příběh o moudrosti, řádu, nezávislém životě i pokojné smrti. Díky lichožroutím mafiánům a jejich nepřátelům gangsterům příběh o lidskosti, k níž patří i zločin, hrabivost, stádnost a násilí. A díky „žhavé a opojné“ lichožroutce Mojitě či vrchní sestře Helence má kniha určená dětem i milostný podtón. V Lichožroutech lze ale napočítat postav mnohem víc – těch rozpoznatelných a zapamatovatelných je i díky vynikajícím ilustracím asi dvacet.

S tím už se dá utvořit jeden malý svět a výpravné scény, v nichž se střetávají různé hloučky, životní styly či společenské proudy: mafiáni s jasnou hierarchií a pravidly; gang feťáků či vědecká obec, které jsou stmelené rituálně; bezdomovci beze všech vazeb anebo neviditelní misionáři, kteří bohužel konají dobro mimo domov.

Sociologickým záběrem Lichožrouti připomínají seriál – a on to také seriál je. Člení se do krátkých pointovaných kapitol, orámovaných nápaditými obrázkovými iniciálami a vinětami s motivy epizodních hrdinů a nakousaných lichých ponožek. Zkrátka ideální četba na pokračování pro celou rodinu. Kniha má navíc otevřený konec, už je ohlášen druhý díl, a skoro se nabízí, aby z ní vznikl i animovaný seriál.

O lichých od sudých Hlavním nábojem vyprávění o lichožroutech a lidech je radost. Radost z řeči, z dialogů – třeba charakteristická replika profesora Kadeřábka zavěšeného na demoličním jeřábu: „Pane jeřábníku, naprosto chápu váš údiv.“ – nebo z vypravěčových sentencí typu „Když má člověk trému, myslí na úplně jiné věci, než když ji nemá“. Z některých hříček se ovšem při společné četbě rodičů a dětí bude nejspíš radovat jen někdo: například ze jmen Tulamor a Mojita a možná i z narážek typu „Vasil byl blažený“.

Galina Miklínová vnáší do Šrutových knih šťastnou a živelnou invenci, ale také jemný soulad a příjemně ironický komentář: v Lichožroutech oponožkovala dokonce i obligátní informaci o dotaci ministerstva kultury.

Lichožrouti jsou ukázkou dokonalého výtvarného, slovesného i knižního řemesla. Dosavadní společné dílo Pavla Šruta a Galiny Miklínové pak vzácným příkladem tvůrčí souhry. Zbývá jen otázka, zda v jejich harmonické a štědré knize, překypující nápady a nabídnuté ke sdílení všem, najde sám sebe také osamělý malý čtenář, který se ve světě lidí zrovna cítí docela ztracený a lichý.

 

Pavel Šrut: Lichožrouti
Hodnocení: ****
Ilustrace: Galina Miklínová Paseka, Praha a Litomyšl, 233 s.
Lidové noviny: Daniela Iwashita



Další články


strana:  1  2